I. Hra na pitomce – Apokalypsa

10.09.2016 05:44

Egoista, egoistka a egoismus klepou na dveře. Dnes večer je tu sjezd všech vlivů ve společenství jednotlivců.

Pánové a dámy, představte si to, lidé mnozí nám nevěří. Těch pár úslužných s kartami, hidžáby a transparenty se sluníčkem v srdci toho moc nevytrhnou.“ Byla těmi to slovy zahájena plodná diskuze.

Asi ten guláš, co jsme lidem uvařili, neměl tu pravou chuť ořechovou.“ Pokračuje demokratický egoista ve svém monologu. Vedle patolízala se sličná dáma zvedne.

A co takhle k tomu guláši z ořechů, udělat puding z jahod. Pánové takový puding, má blahodárné účinky na pleť.

Ale blbé na zažívání. Co mi je platná pleť jako dětská prdelka, když ji od mísy neodtrhnu.“ Uzavřel diskuzi muž dojídající knedlo zelo vepřo z demokratické kantýny za 25 Kč. Po té to zazdil rumem za 10.

Klid, máme tu ještě dva body na projednání. Za prvé co s prezidentskou funkcí po odstupujícím prezidentovi.“ Pronesl muž, který si doposud v tichosti hrál se svými vousy. A hned pokračoval:

Napsal jsem dopis do Vatikánu, zda by tu funkci nevzal papež.“

Co blbneš, copak umí česky?“ Ozvalo se z druhé strany stolu.

Ale Míro, neříkej mi, že posloucháš, co říkají občané.“ Rozesmál se vousatý muž.

Ne.“ Zazněla úsečně odpověď.

,,Tak vidíš. Stačí, když bude umět kynout a usmívat se. Aspoň do ničeho nebude kecat a i kdyby, tak mu stejně nikdo nebude rozumět.

Pohybuji se v odchylkách. Od kůlu ke kůlu, od rezavé branky k plotu děravému. Čas teče potichu, není ho slyšet, jen břehy dnů podemílá a zkracuje tak majestátnost souše. Rád jsem chodil na procházky do lesa, měli jsme i chatu, než demokracie udeřila i zde. Vzpomínám na inteligentní zpěv ptáků nad hlavou v korunách stromů a smysluplný rej s rozumným cílem pod nohama.

Nová doba, kolová turistika zažila nové bum. Podnikatelé, architekti, právníci teď jezdí na kolech do vinic, pozorovat lidi při práci, při sběru hroznů. Je to prý dobrodružství, pozorovat lidi při práci. Jak málo prý stačí lidem ke štěstí. Obyčejná práce, kdo by to řekl? Není daleko doba, kdy se budou pořádat turistické výlety do fabrik, kde nadlidé budou pozorovat lidi zavřené v klecích při práci, s nápisem nekrmit. Z ampliónu se pak ozve hlas:

Prosíme návštěvníky, aby nám nepřikrmovali chovance, oni se pak přežerou a nechtějí pracovat. Děkujeme.“

Dostáváme se ke druhému bodu naší diskuze. Má občan právo přemýšlet a myslet samostatně? Nezávisle na nás?“ Přednesl návrh muž v čele stolu a pokračoval:

Ano, má právo myslet, ale kdo ho bude poslouchat? On nás zvolil, tak že naše myšlení mu je nadřazeno. Našemu myšlení se musí podřídit jakékoliv jiné.

Ano, to je ono. Musíme se na to podívat politicky soudruzi, ehm, pardon dámy a pánové, to víte zvyk z minula.“ Omluvil se jásající muž a provinile se usmál.

Facebooková diskuze:

Ženská ročník 91 se rozplývala nad tím, jak se tu zatočilo s komunistickými restauracemi, které byly zakouřené a podávalo se v nich jídlo připravené na přepáleném tuku, tedy nezdravé.

No já v dnešní moderní zdravé době navštívil velkovýkrmny typu KFC, Macdonald. V davu hladových krků lačnících po soustu jsem viděl ženu, která s lopatou v ruce prohrabávala v obrovském korytě hranolky a druhá žena vedle ní tam lila s kanystru olej. Potom, to kydli na talíř, dali k tomu majonézu v alobalu. Bohužel ať jsem dělal cokoliv, nevytekla. O sýru škoda mluvit. Co bych dal za guláš, v nezdravé hospodě.

A dost!!! Už to stačí!!! Zakrývám si rukama uši a choulím se v rohu, jako raněné štěně. Mám toho až po krk, těch mrtvých koťat.

V ruce žmoulám propadlou jízdenku do nikam. Co jsem si vůbec myslel? Dá se vůbec někam odjet, utéci? A před čím? Před hloupostí, nadutostí, před mocným Já. Které jak chobotnice svírá člověka a chapadly ho dusí. Občas ukápne ji trochu slizu, aby se člověk se mohl najíst, i sevření chapadel poleví, aby se člověk svobodně nadechl, však poté chapadla utáhne ještě víc. S novou silou. A tak svobodný člověk, dusící se demokracií, láme svůj život, aby se mohl zohnout a být.

Slunce zapadá a další den končí. Co přinese ten nový? Hloupost ovládla tento svět, zbyly jen ostrůvky naděje, posledního vzdoru. Jak dlouho ještě vydrží?

Zdeněk Lukášek, 9. září 2016