Sametová pokora

26.08.2016 09:32

 Slova používaná ve veřejném slovníku současnosti (Orwell tomu kdysi říkal „newspeek“, a to ve svém 1984 zdaleka netušil, jakých monstrózních rozměrů tato „novořeč“ dosáhne) je na základně „novořečnění“ možné rozdělit na ta co jsou „in“ a ta, co jsou „out“, rozuměj staromódní, zbytečná, profláknutá, atd.

 Slova „profláknutá - To je poměrně široký a různorodý rezervoár zásobovaný mnoha toky, jimž vévodí především nikdy nevysychající a neustále mohutnými vlnami reprezentovaný veletok toho, co bylo ještě včera „in“ a dnes už to začíná být „out“. Tak ve vlnách času mizí různé mňamky, dobrůtky, těhulky, a další zhůvěřilosti, nahrazovány většinou atentáty na češtinu daleko bezohlednějšími a stupidnějšími. Další přítok rezervoáru je charakterizován bahnem slovníku mediálně-politického, tedy  slovy, která neustálým opakováním v sebenemožnějších souvislostech ztrácejí původní význam, byť tento býval mnohdy mohutný a zásadní. Nakonec zbývá čistá bystřina slov, spíše takový potůček, mnohdy přecházející do stádia ponorných řek (to aby úplně nevyschl), která jsou sama o sobě natolik silná a významově jednoznačná, že „plniči“ dříve jmenovaných spíše stok, než regulérních toků, se mu jaksi vyhýbají (ač by slova tato s nebývalou chutí „proflákli“ na kvadrát). Doufají patrně, že čas, pracující v jejich případě až překotně, nějak tuto bystřinu nechá rozplynout, zmizet v lukách dějin, či nějak podobně. Jenže chyba lávky, holenkové, v tomto případě má Čas dost času! Určitým úkolem některých z nás, kteří o tomto všem něco vědí, by mělo být o tuto bystřinku pečovat, aby se ti další z některých z nás (ať současných, či budoucích) mohli osvěžit třeba jen pohledem do křišťálových studánek, či se z nich napít a umýt si ruce a duši v těchto vodách věčnosti… 

 Jedním z těchto slov je slovo „pokora“. Etymologicky (ve smyslu definice etymologie jako nauky o zákonitostech vývoje slov a změnách jejich významu) vzato je toto slovo velmi archaické, mající svůj původ v kmenových válkách dávných věků a institutu krevní msty, kdy  byl součástí obřadu usmiřování znepřátelených rodů i rituál „pokory“, při němž viník litoval svých činů a poklekl před mečem svého protivníka. To vše proto, aby byl definitivně přerušen nekonečný kruh krveprolévání. V rámci naší křesťanské společnosti (ať jsme neznabozi, či ne, prostě na této 2000 let staré prazákladně jsme dospěli až k našemu „dnešku“), se objevuje v 5. století jako jedna (podtrhuji že první) ze seznamu sedmi ctností, který sestavil moudrý římský křesťanský básník, právník a politik Aurelius Prudentius Clemens. I když lety tato první ze sedmi ctností  doznala jistých změn , je možné i dnes pronést následující: 

   Pokora je skromné chování a nesobeckost. Projevuje se u člověka, který respektuje druhé. Vyrůstá z pocitu vlastní slabosti a nedokonalosti vzhledem k vyšším mravním požadavkům. Pokorný člověk nemá potřebu neúměrně prosazovat sebe a své vlastní postoje a zájmy. Lidem opravdu výjimečných kvalit pokora nikdy nechyběla. Kdo je pokorný nemůže prohrát, neboť o výhru neusiluje. Opakem  pokory je … pýcha.

 Ctností je tedy i uvědomění si toho, že i když dosáhnu „sebevýše“ (sebedále, sebehlouběji, atd.), v podstatě jsem neudělal nic tak světoborného, aby mě to opravňovalo k tomu vyvyšovat se nad jiné, z tohoto úhlu jimi pohrdat, a podobně. Je naopak velmi důležité, aby to, čeho jsem dosáhl, bylo hodnoceno v mnohem vyšších sférách, než jsou ty materiální a okamžité. Kým? Především mnou samotným, mou konfrontací se zkušenostmi jiných, kteří dosáhli podobných met, a byli natolik moudří, že dospěli zároveň k nutnosti tázat se sami sebe, zda to, co stvořili je alespoň střípek, harmonicky zapadající do celků vyššího řádu, nebo je to jen prchavou pomíjivostí, plynoucí z jejich „nadutosti“, korespondující pouze s momentálním rozložením jakéhosi hodnotového světa, stabilního jakou předvčerejší  hejno komárů nad kalnou louží uprosřed vysychající bažiny. 

 Slovo pokora nebylo nikdy zakázáno. V dobách  „nemoderních“ mohlo balancovat na rozhraní svého původního významu ctnosti s jakýmsi přeneseným obsahem náboženského charakteru, k němuž jeho původ přímo vyzývá (pokora před Bohem – možná až přílišné zdůrazňování malosti a bezmocnosti). I v dobách, řekněme, moderních nikdy nevymizelo, de facto se stalo jakýmsi synonymem pro skromnost, což je z hlediska původního významu pojmem poněkud zužujícím. Řečeno velmi lapidárně, skromný je ten, kdo se nevyvyšuje nad druhé, což je vlastnost nesmírně chvályhodná, nicméně tím to končí. Označit tuto osobu zároveň za pokornou nemusí být přesné. Z logického hlediska je pokorný člověk nutně člověkem skromným, býti skromným však není postačujím pro to, aby byl zároveň pokorný. Už proto, že se vyskytuje jisté pejorativní (hanlivé) sousloví „falešná skromnost“ jako označení lživé hry toho, kdo skromnost pouze předstírá, aby dosáhl svých cílů. Skromnost je v podstatě přívlastková (gramatická) kategorie, definující jistou vlastnost, pokora je naopak  celý souhrn vlasností (ctnost), z nichž skromnost je jednou z nich. Z tohoto hlediska je pokora kategorií etickou.

 Značné renesance  „upozaděných“ slov jsme se dočkali v revolučních dějích roku 1989. Kodifikovaná (zákonem a to přímo Ústavou určená) nadutost komunistického režimu byla přesným opakem pokory, tedy pýchou, neznající hranic. Zdá se však, jako by existoval nějaký boží, či přírodní (jak kdo chce) zákon, který tuto nadutost téměř trestá. V případě takovýchto zákonů skutečně nejvyšších nelze hovořit o nějakém trestu či vině. Trest, zločin, vina a podobně,   jsou kategorie ryze lidské, zde však  jakoby zasahovalo Něco vyššího. Zdá se, že dotyčné naduté a zpupné chování, ústící v mohutné společenské otřesy, které příslušné iniciátory doslova smetou, je nějak v nesouladu s tím, proč byl člověk a lidstvo stvořeno (samo od sebe  nejspíš nevzniklo) – proto ten „zásah shůry“. Zda iniciátorem  vzniku lidstva byl Bůh, či nějaké Cokoliv jiného, na tom příliš nezáleží.

 Důležité je, že se lidstvo zřejmě chová podle jakýchsi zákonů, které budou nejspíše hodně složité, nám zatím téměř nepochopitelné, nicméně přesto si troufněme předpokládat, že ony samy, podobně jako lidstvo, mají určitý smysl. Kvantoví fyzici tvrdí,  že v celém našem vesmíru neexistuje složitější struktura, než je lidský mozek. To se dá těžko vyvracet i těžko dokazovat,  ale předpokládat, že by takto neskutečně složitý útvar byl pouze jakýmsi náhodným výtvorem  ve vší úctě „nudícího se“ Stvořitele, či škodolibých vesmírných zákonů, to by bylo přinejmenším lehkomyslné.  Jedná se v každém případě o nesmírně komplikovaný systém, který spolu s dalšími nesmírně komplikovanými systémy (jednotlivci) tvoří systém vyššího řádu (lidstvo), o jehož komplikovanosti lze říci, že je… značná a hlavně  má jakýsi smysl, byť patrně mimo naše chápání. 

 Tyto systémy  vyššího  řádu, v našem případě zákonitosti chování se lidstva jako celku, bývají předmětem nejrůznějších nauk, náboženství, věrouk, ateismů, atd. Nám, tedy lidstvu, jsou známy od pradávna právě prostřednictvím náboženství, hlavně pak válek ve jménu svých bohů proti sobě srdnatě bojujících kmenů. Moderní doba poté přišla s jakýmisi rádoby logickými systémy, které se snaží  „lidstvo“ vtěsnat do vědecky se tvářících dogmat, ohánějících se posledními výkřiky ze sfér vědeckých objevů, či naopak jejich popíráním. I moderní doba v rámci těchto  „svých bohů“ neblaze proslula krvavými boji , technologicky značně vyspělejšími (a s mnohem vyšším počtem zmařených lidských životů), než bývaly ty náboženské. Všechny tyto cestovní ukazatele a naučné příručky (ničím jiným nejsou) jsou oněm systémům vyššího řádu lhostejné.

Podstatné je , že tyto systémy jsou  prvky „Řádu“ - něčeho, co má jakousi platnost bez ohledu na názory či přání politických elit celého světa, či kohokoliv z nás. Avšak řádu skutečného, nikoliv toho, za nějž se vydávají pravidla nejrůznějších ryze účelově zaměřených jednotlivců, či skupin. Ty prvky Řádu mají jednu, pro leckoho velmi nebezpečnou vlastnost. Jakoby určovaly meze chování nejen jednotlivců, ale celého lidstva. Jakmile jsou tyto meze překročeny, vždy se „něco“ stane. Toto „něco“ se stane někdy uvnitř lidského společenství (revoluce), jindy nastanou přírodní katastrofy (hladomor, morové rány, atd.), někdy obojí. S odstupen času se pak ukáže, že to všechno mělo nějaký záhadný smysl - lidstvo jaksi umravnit, pokárat, aby  si lidé přestalí  příliš „vyskakovat“, přestali se cítit „Bohy“.

  V letech revolučních, v opojení pádem arogantního, vlastní pýchou se zalknoucího režimu, v jakési spontánní reakci (naprosto pochopitelné), pustili jsme se s vervou revolucionářů do všeho, co nám bylo desítky let zakazováno, v čem nám bylo bráněno, s jakousi podvědomou simplifikací (až trestuhodným zjednodušováním) všeho do jednoduché logické formule  „to, že bylo něco zakázáno, bylo automaticky špatné, protože i další věci, které režim komunistů dělal , byly špatné“. V úvodu citované definici „pokory“ je nepřímo zakleto něco, co bychom mohli nazvat „bohabojnou opatrností“. Naštěstí sice existovaly  jakési nevyslovené „brzdy“ typu, že ježdění na silnici vlevo místo vpravo, byť to  bylo zakázáno i za komunistů, by znamenalo silniční kolaps a katastrofu. Ale zaklínadla typu „ekonomiku a s ní vše ostatní vyléčí neviditelná ruka trhu“, „ strany jsou pouze pro straníky, důležitější bude občanská společnost a to hned“, a podobně svědčila o tom, že nás velmi zajímá spíše jak co bude vypadat, než jak k tomu dospět, nota bene, že s tím zákonitě bude spojena spousta potíží. A nějaká pokora? Směšné…

 Až se mnohdy nechce věřit tomu, že protagonisté těchto revolučních hesel mysleli svá slova vážně. Jakoby zmatení občané naší země měli „za odpoledne“ pochopit tržní ekonomiku, jakoby měli  mávnutím kouzelného proutku nastolit ve své vesničce samosprávu, respektující platónovské demokratické principy. Což o to, poměrně brzy se ukázalo, že to tak jednoduché nebude, ale stala se jedna věc, která s naším polistopadovým vývojem zamávala daleko víc, než bylo třeba a než bylo zdrávo. Protože nebyla přímo hmatatelná, natož pak viditelná, lze o ní spíše spekulovat a hledat s odstupem času jakési nitky, které by mohly dát dohromady jakous takous pavučinu, která by náš vývoj mohla alespoň trochu podchytit.

Právě v tomto bodě je nutné říct nahlas, že naši tehdejší nejvyšší představitelé hráli roli, která je pochopitelná jen ze dvou hledisek. Buďto hráli vědomě roli v divadelním kusu, který někdo s jistým cílem připravil a režíroval, anebobo tuto roli hráli nevědomě s tím, že bylo velmi kvalitně využito jejich, řekněme to „natvrdo“, pýchy (tedy opaku pokory). (pozn. autora Přikláním se na základě osobních zkušeností k variantě II)

 Ono není ani příliš divu. Donedávna pronásledovaný disident, subalterní úředníček státní banky, komunistický plánovač, a nejednou v rozhovorech s předními světovými politickými vůdci, špičkovými ekonomy, proslovy v Americkém kongresu, čestné doktoráty, atd. ! Z toho se jednomu musí zamotat hlava. Létáte po světě s tím, že je na vás ukazováno: „Hle, toť on, kdo porazil komunismus!“, vydáváte všeobjímající, filosoficky a jazykově nesrovnatelně kvalitnější prohlášení než byla ta vašich komunistických předchůdců, rušíte Varšavskou smlouvu, chcete zrušit NATO, vaše země ruší zbrojní výrobu, atd. Stává se z vás globální postava, národ, z nějž jste vzešel, ten spíše blahosklonně tolerujete, maximálně pak mentorsky poučujete, co dělá špatně (mnohdy i právem). Podle všeho (hlavně vás samotných a vašeho nejbližšího okolí) na vás osobně závisí další vývoj světa.

 Podobně startujete ekonomický zázrak, který prosadíte nebývalou silou - přeci jen vám je jasné, že bez jasné rozhodovací struktury není možné řídit ani dílnu, natož společnost, tak vámi spoluzaložená politická strana, kterou si okamžitě přivlastníte, je vám oporou pro privatizaci státní ekonomiky, proces, který nemá v historii obdoby, jste zván na světová ekonomická fóra, vítězíte ve volbách, stáváte se předsedou vlády a… rozpadne se vám společný stát Čechů a Slováků. Zatímco kousek na jih se vraždí naši „slovanští bratři“ v Jugoslávii, při jejím šíleném a děje 21. století prorokujícím rozpadu, Češi a Slováci se rozejdou v míru. Po určité době ochladnutí jste znovu vítán, jako ten, kdo to „umí“.

 Poté se ukáže, že někdo směřuje jiným směrem, než si přeje „božstvo“ (tedy to, co se za něj vydává). A tzv. „sarajevským atentátem“ dostává česká politická scéna ohromnou tržnou ránu, která se marně zaceluje dodnes a kdo ví, zda se jí to podaří. Toto je onen kruciální bod našeho polistopadového vývoje, ať se to těm či oněm nelíbí, jak chce! Nejde o nějakou čestnou prohru v poctivém duelu, není tam ani zbla rytířské ctnosti. Ba ani tolik proklamovaná „demokracie“ v tento moment nehrála vůbec žádnou roli. Byl to čistý ústavní puč, zbavení se toho, který sice rovněž s notnou dávkou bohorovnosti, ale kráčel jinudy, než „bylo třeba“. Následné politické turbulence jakoby naschvál vynesly do čela vlády dalšího „někoho jiného“, než ono „božstvo“ chtělo, navíc ten, který měl být zničen a zapomentut paradoxně vzápětí „odsloužil“ dvě volební období jako nejvyšší představitel státu, (což beru jako výraz jakési nespokojenosti ducha Řádu vývoje, kterým se měl náš stát ubírat).

Bohužel společnost, o kterou mělo jít v řadě prvé, utrpěla rány nesmazatelné, s několik generací dlouhým nárokem na léčbu. Zejména proto, že onen nedostatek pokory v samých počátcích státu (třeba té, které se dostávalo T.G. Masarykovi) a následný střet , který rozmetal napadrť slibně se rozvíjejícíc demokratický systém, uvrhl na okraj politického spektra osobnosti, které jsou pro úspěšné fungování státu nepostradatelné. Osoby obdařené nejen získanou erudicí praktické politiky, ale především vybavené vizí, kterak má společnost vypadat a fungovat.

Především osoby, vybavené dostatečným množstvím pokory, která je vede spíše k dialogu než k bratrovražedným bojům. Tyto osoby existují i dnes, ale vzhledem k vlčímu prostředí politické scény (což je jevem celosvětovým), je naprosto iluzorní předpokládat jejich návrat. Ano, jednalo by se o Platónův „zlatý stát“ s vládou filosofů, či alespoň o první krůček k němu. Což je nadlouho naprostá iluze. Když už zmiňujeme Platóna, na opačné straně jeho stupnice vhodnosti společenských systémů se vyskytují demokracie(!!) a hned za ní tyranie, do níž se „překlopit“ dokáže demokracie zázračnou rychlostí…

 

Otakar Vychodil, 25. srpna 2016