Svatý Václave – komentář Pavla Veselého

Den české státnosti byl skoro na jednom z posledních míst. Nejdříve je nutné ve zprávách probrat tsunami v Indonésii, jmenování nového ministra nebo návštěvu Erdogana v Německu. Jsou to samozřejmě také důležité informace, jen to ale ukazuje, jak moc si vážíme odkazu našeho zemského patrona svatého Václava a jak českou státnost vnímáme možná jen ve chvíli, kdy se daří hokejové či jiné sportovní reprezentaci. A to mi přijde poněkud málo.

Když vidím, jak se lidé podivují, kdo se s kým při různých příležitostech setkal a mluvil, přemýšlím, jak by kroutil hlavou TGM a poupravil svoji větu, že demokracie je diskuze. Myslel tím každého s každým. Nejlépe tedy dnes ale bude, aby se nikdo s nikým nestýkal. Nikdo s nikým nekomunikoval a nemluvil. Církevní představitelé se stáhli do kostelů, sportovci na svá sportoviště, protože s politiky se prostě nikdo nesmí bavit. Jinak jim přece zcela jistě podlézá. Již dávno se vytratila možnost říkat nejlépe věci z očí do očí a přímo. Dokázat říci i kritiku s láskou a úctou k tomu druhému. Uvedu příklad z Bible. Vždyť i Ježíš říkal, že nepřišel léčit zdravé, ale nemocné a hříšníky. Jak by to asi dopadlo, kdyby se bavil jen s těmi, kteří již uvěřili, byli spravedliví? Byl by to klub, elitní společnost již přesvědčených, kteří by mluvili jen o tom, jak je to strašné, že ti druzí jsou tak hloupí, že něco tak jasného nedokáží pochopit.

Anebo zavedeme institut, něco jako názor Centrálního mozku lidstva, který bude dávat různým skupinám obyvatel relevantní odpovědi, co si mají myslet. Anebo po celonárodním referendu zavedeme metodický pokyn o tom, kdo s kým se může setkat, jaké dvojice jsou nežádoucí a o čem spolu mají mluvit. Zavedeme také namátkové kontroly, jestli to všichni dodržují. A pokud nebude následovat něco jako černý puntík. Takový člověk přece porušil pravidla diskuze, dopustil se argumentačních a jiných faulů a bavil se s někým, s kým se podle všech dostupných měřítek vůbec bavit neměl. A po tomto dokumentu bude ráj na zemi.

Když vidím, jak hodnotíme dnes někdy dějiny my, mám pocit, že je to jako když hledáme chyby po konci detektivky, až když víme jasně, kdo je vrah. Vidíme konec a nevidíme souvislosti.  A ty mohou být různé a nikdy to není tak přímočaré a na první pohled jasné, jak by se mohlo zdát. Kdo z nás ví, jak by se zachoval tehdy sám, když by měl v té chvíli rozhodnout. Když vidím mnohdy velkou nerozhodnost a dilemata, situace se stále opakují. Jen kulisy se mění. Jak velmi slepě se my dnes chováme k některým zcela zřejmým rizikům. Prof. Piťha se v jedné ze svým nedávných promluv v katedrále Svatého Víta, Václava a Vojtěcha zmínil, že bychom se měli poučit z dějin. Ale copak dnes ve světě plných zážitků něco takového vůbec někoho zajímá? Vždyť dějiny si přece můžeme hravě vygooglovat. Nic proti Googlu, ale reálný svět se vygooglovat prostě nedá.

Navíc ti, kteří dnes horují pro multikulturní společnost, musí být něco jako chemici nebo musí mít k chemii velmi blízko. Smícháním různých sloučenin může vzniknout něco nového, dobrého a mnohdy převratného. Každý chemik ale také jistě ví, že mnohdy může dojít k velmi třaskavé reakci, která může mít fatální následky. Anebo může při svém nánosu zdeptat a rozleptat dosud třeba velmi přesný a konzistentní materiál. Může ho nenávratně zničit. A proto je potřeba při svých pokusech vždy postupovat s naprosto jasným pocitem odpovědnosti vůči sobě i druhým. Ledaže by byl proces a pokus štědře dotován a počítal by i s možností zničení nebo výbuchu. Pak je samozřejmě možné počínat si velmi nezodpovědně a sloučené poměry přehnat v obou směrech. Možná také se dá počítat s jasných třaskavým výbuchem, který zničí vše a na čistém stole bude možné znovu něco stavět. Ale to jistě vědí jen chemici nové evropské pospolitosti.

A tak nelze než v každé chvíli prosit Svatý Václave, oroduj za nás.