Marek Řezanka - Milí čtenáři

blíží se vánoční svátky a ty jsou pro mě vždy symbolem určitého zamyšlení, nikoli chaotického konzumu. Proto bych se na tomto místě pokusil shrnout, jaké „poselství“ roku 2016 pokládám za nejdůležitější a čeho se obávám a na co se naopak těším v roce příštím.
Jako první bych rád upozornil na neskutečnou dynamiku doby, v níž žijeme. V žádném případě se nejedná o nějaký „konec dějin“. Naopak, přijde mi, že dějiny kvasí – či spíše, vřou.

Limity se posunuly…

Ať už se na události posledního roku díváme optikou domácí či zahraniční politické scény, vidíme posouvání určitých limitů, které řada z nás měla za konstantní. Ještě před pár lety by asi nikoho nenapadlo, že se v mainstreamu bude s vážnou tváří uvažovat o masivní cenzuře a omezení svobody slova.
Díváme-li se za horizont našich hranic, nemůžeme si nevšimnout neskutečného utrpení lidí jako my, kteří mají tu smůlu, že žijí v zemích, kde se válčí či které jsou některou z velmocí vykořisťovány jako kolonie.
Bohužel jsme si zvykli na fakt, že intervencionistická zahraniční politika USA je v pořádku a že jeden rozvrácený stát za druhým jsou něčím, co je třeba „obětovat na oltář západních hodnot“. Maximálně tato politika byla označena za „politováníhodnou chybu“, která ovšem není nic před „brutální politikou totalitního Ruska“.
Boj Západu „proti terorismu“ se přitom zvrhl v cosi obludného – totiž v jeho masivní posílení – a navíc bychom si měli uvědomit, že zahraniční politika USA byla ochotna jako spojence brát jakkoli nedemokratický a tyranský režim (viz Saúdská Arábie) či jakkoli nebezpečné organizace a hnutí (viz Tálibán, Al-Káida, Daeš, atd.), když to mělo posloužit jejím partikulárním zájmům. Motto, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, je přitom velice krátkozraké a vražedné. Hlavně neuvěřitelně devastuje jakoukoli koncepci hodnot, která se potom stává nedůvěryhodnou.
Stává se nám, že se příliš zaměřujeme na následky (odsun sudetských Němců, připojení Krymu k Rusku, boj o Aleppo), ale zapomínáme na příčiny (rozpoutání druhé světové války, puč na Ukrajině a krvavý Majdan, napadení Iráku na základě zfalšovaných důkazů a napadení dalších suverénních států – např. Libye). Takzvaný Islámský stát by nikdy nenabobtnal do rozměrů, kdy začal děsit okolní svět, kdyby Irák a Libye nebyly v naprostém rozkladu a kdyby Sýrie nebyla na nejlepší cestě je následovat. Dalším na seznamu by byl bezpochyby Írán.
V roce 2016 se přitom cosi hnulo a Deaš přišla o značnou část území, jež kontrolovala. Že by jen větříček?

Lascivní nahota médií, aneb Iracionalita nade vše

Ztrácíme důvěru v mainstreamová média. Důvod? Jejich dvojí metry a zamlčování určitého druhu informací je už tak okaté, že ho vidí i slepí. Wolfgang Bittner podrobil precizní kritice německá média, a to za jejich naprosté selhání při informování o občanské válce na Ukrajině. My na svého Bittnera ještě čekáme – ale osobně pokládám úroveň našich médií za horší než v Německu.
Žijeme v systému, jenž je nám líčen jako „nejlepší možný“ – a pokud někdo přichází s jeho kritikou a varuje nás, že tento systém stojí před kolapsem, protože už nám nemá co nabídnout a s demokratickými a humanistickými hodnotami je z logiky věci neslučitelný, je nálepkován a odsuzován. Málokdo s takovým člověkem ale dokáže věcně argumentovat.
Éra, v níž se nalézáme, dává přednost emocím před fakty – ale o to více nás ti, kdo sázejí na emoce, přesvědčují, že právě oni jsou věcní. Jsou nám předkládány určité výjevy, aniž známe celkový obraz – a od nás se čeká určitá emocionální reakce. Běda nám, pokud se tato reakce nedostaví.
Jak ale máme oplakávat jedno zabité dítě, když v případě jiného je nám zamlčováno, že k něčemu podobnému došlo. A když už to náhodou zjistíme a dojmeme se, sdělí nám, že si vymýšlíme. Že se nic podobného neděje.
Toto je právě onen stavební kámen nedůvěry v mainstream a v establishment. Jakmile se přesvědčíte, že někomu nemůžete věřit v jedné věci, nevěříte mu pak už v ničem, i kdyby na krásně jednou šířil i nějakou tu pravdivou informaci.
Je zkrátka špatné, když je někomu předžvýkáváno, co ho má a nemá znepokojovat, co má co nemá pokládat za projev fašismu či co je či není západním hodnotovým systémem.
Výsledkem potom je, že omlouváme, když Izrael zasáhne nemocnici v Gaze, ale hrozíme se, když zasáhne nemocnici v Aleppu Rus (a to ještě ani nevíme, co je skutečné a co dílem protiasadovské propagandy). Má nás pobouřit šíření hoaxů, jde-li o údajně znásilněnou dívku v Berlíně, ale již nemáme řešit, když někdo podvrhne fotografie údajně svědčící o ruské invazi na Ukrajině či o popálené syrské dívce v Aleppu. Máme tvrdě odsuzovat všechny projevy nacismu a fašismu, ale na Ukrajině k nim máme být hluší a slepí, třebaže se jedná o jeho zcela typické projevy – pronásledování opozice, politické vraždy odpůrců režimu, obrazoborectví, vyostřený nacionalismus odsuzující vše ruské, atp.).

Zmařené naděje

Bez většího povšimnutí též máme přejít snahu vlivných kruhů v USA zadupat jakýkoli pokus latinskoamerických zemí o emancipaci. Mohli bychom mluvit o jakémsi Brazilském či Venezuelském jaru (s jasnou narážkou na Československo z let 1968 a 1969), kdy velmocenská politika nepřála pokrokovým změnám – a uvrhla společnost do frustrace a beznaděje.
Když už mluvím o frustrovaných a o ztracených generací, nemohu nezmínit řeckou společnost, kterou Evropská unie hodila přes palubu – nejspíše pod vlajkou svých hodnot.
Nedochází nám, že žijeme v systému, pro nějž budeme čím dál více nepotřebnými a na obtíž, až bude řešit nerudovskou otázku, kam s námi?
Tento systém zná jen honbu stále užší skupiny lidí za ziskem – ale nemá recept pro zbytkovou více než 95% populaci. Limity systému praskají ve švech. Dostáváme se tak k zásadní otázce formulování postavení člověka na trhu práce, k otázce, co vše je prací a jak má být odměňována – a jak skloubit technický vývoj směřující k robotizaci s postuláty kapitalismu. Respektive, jelikož toto skloubení není možné, jak vytvořit cosi zcela nového – a hlavně funkčního pro oněch cca 95 % a více lidí na světě.
Zatím se žádná systémová alternativa nerýsuje – jenom nezměrná kupa systémových šidítek.
Je pochopitelné, že celá řada lidí tápe. Nevidí vzor, jehož by si mohla vážit či ho dokonce následovat. Vnímá do očí bijící pokrytectví těch, kdo se za každou cenu snaží udržet v pozici establishmentu.
Ten pak podnikne cokoli, jen aby se udržel u moci – i za cenu masivní redukce občanských práv a svobod. Dušan Tříska, „otec kupónové privatizace“ a člověk názorově blízký Václavu Klausovi, se nechal slyšet, že: „Znovu bychom měli zvážit princip všeobecného a rovného volebního práva, díky kterému je politické rozhodování ovlivňováno stále širší skupinou sociálně deprivovaného, neproduktivního či dokonce vyloučeného obyvatelstva. Následný růst finančních transferů (dotací a sociálních podpor) totiž pouze zhoršuje sociální mobilitu, která jediná je skutečným klíčem k řešení uvedeného problému.“
Ladislav Jakl by zase pro změnu odboural volební právo žen: „Jestli se mě chcete zeptat, jestli myslím, že volební právo žen byla chyba, tak já říkám ano a dodávám, že to není nic proti ženám, protože předchozí volební právo bylo právo rodiny. Rodina měla hlas, to byla ta jednotka. V okamžiku, kdy rodina nebyla jednotkou vůči státu, tehdy byl založen průšvih rodiny v dnešním slova smyslu.“
Toto jsou jasné tendence podkopat demokratické principy naší společnosti a přizpůsobit ji do modelu, který bude silně totalitní. Je to přesně opačný trend, než jaký zastávám já jako příznivec přímé demokracie jako systému, tedy přímé demokracie na bázi politického i ekonomického rozhodování.
K tomu máme ale zatím na hony daleko už kvůli ideologizovanému vzdělávacímu systému, který místo kriticky myslících jedinců produkuje roboty bez základních historických vědomostí, natož pak s přehledem historie v souvislostech. Neučíme se rozlišovat jakoukoli propagandu – jenom nám bude od jeslí vštěpováno, že máme ve všem vidět tu ruskou.
Jak máme vnímat Chovancův boj proti „proruské propagandě“ jinak než jako klacek na všechny, kdo odmítají jistou jednostrannou ideologickou masáž? Měli bychom prozřít dříve, než budeme tleskat Realistům v čele s panem Kohoutem, který se v postoji k dění na Ukrajině a k protiruským sankcím příliš neliší od kandidátů tzv. Kroměřížské výzvy, například P. Koláře. Kohout doslova říká: „Jenže navzdory ohromné faktické převaze Západu je to spíš Putinovo Rusko, kdo působí dojmem síly. Západ se totiž zdráhá plně využít svoji převahu. Zdráhá se, protože neví, jaký je jeho strategický cíl. Hospodářské sankce během roku 2014 postihly Rusko podle téměř všech ekonomických statistik. Ještě citelněji se projevuje pokles cen ropy. Ruský ministr financí Anton Siluanov odhaduje dopad sankcí na 40 miliard dolarů ročně. Pokles cen ropy však podle Siluanova působí škody o rozměrech až sto miliard dolarů ročně. Kurz rublu poklesl během posledních dvanácti měsíců o víc než čtyřicet procent. Tak by bylo možné pokračovat, nicméně žádná ekonomická statistika zatím nedokáže přesvědčit Rusko, aby změnilo přístup k Ukrajině. Lze očekávat, že Vladimir Putin vystoupí na veřejnosti a prohlásí „vzhledem k horším číslům ohledně hrubého domácího produktu jsme se rozhodli vrátit Krym a nechat východní Ukrajinu na pokoji, všem se omlouváme“? Nikoli. Podobné prohlášení je za hranicí představivosti. Rusko by muselo být zdevastované minimálně do té míry jako začátkem 90. let, aby se něco takového mohlo stát. Ekonomické sankce nejsou dost citelné, aby se ruská politika jakkoli změnila.“

Voleb jako máků, jen není, koho volit…

Rok 2017 bude (nejenom) z našeho pohledu rokem volebním. Ve Francii proběhnou na jaře volby prezidentské, parlamentní volby pak čekají Německo a možná i Rakousko. Parlamentní volby se odehrají též v naší republice – a současně zde bude bublat prezidentská kampaň.
Varujme se těch, kdo sice právem kritizují Evropskou unii (já osobně ji kritizuji za to, že se hanebně odklonila od svých základních principů, tedy od zajištění míru a sociálního smíru), ale nenabízejí nic lepšího – jen ještě kritizují i Rusko a Čínu – takže by nás nejraději připoutali k USA.
Mnoho občanů se octne v situaci, kdy nebude mít koho volit, zato bude mít k dispozici široké spektrum těch, komu bude moci naletět.
Neměli bychom opakovaně sednout na lep jakkoli oprášené „Modrou šanci“, ať už z dílny ODS, Svobodných, Úsvitu či Realistů (u nich si počkejme, koho si zvolí za svého předsedu a zaštítí tak novou asociální a protirusky zaměřenou prosystémovou kliku). Sociální problémy nebude řešit nikdo z nich. Je současně frustrující vidět, jak na sociální otázku rezignovaly strany ČSSD i KSČM, které navzdory propadu v krajských volbách neprošly sebemenší katarzí. Babišovo ANO potom sklízí hlasy sociálně potřebných, jimž však nic sociálního nenabízí. A to nemluvím o TOP 09 či ODS, ale i lidovcích či starostech. Nikdo z nich totiž nemá starost o sociální otázku. Společenský přetlak tedy bude gradovat.

Bezejmenní padlí

Věnujme svou myšlenku lidem, kteří se čím dál více dostávají do bezvýchodné situace a kteří někde umrznou či spáchají sebevraždu, aniž někým jejich osud pohne. Nebuďme lhostejní k těm, v jejichž kůži můžeme za čas být také – neboť klišé, že „neúspěšní“ si za vše mohou sami, tváří v tvář systémové krizi neobstojí.
Nenechme se rozdělovat médii ani pseudoelitami z akademického či uměleckého prostředí. Hledejme společný zájem, jenž nás spojuje – a znovu se tak dostávám k sociální otázce. Vánoční svátky jsou konec konců oslavou zrození někoho, kdo se svým způsobem sociální otázce věnoval po celý svůj dospělý život – a ruku na srdce, řada jeho názorů stále nejde dnešní církvi pod nos. Nechtějme almužnu – ta je ponižující – chtějme smysluplný funkční sociální systém (kde práce bude člověka naplňovat, a ne vést k jeho psychickým poruchám, a kdy práce bude smysluplná a nejen jakási iluze, která má člověku zajistit nejnutnější přežití).
Nepodléhejme novodobým kněžím, kteří nám obrazně řečeno vyloží slovo Boží, ale vykládejme si ho sami.

Rozdělí-li nás, padneme též…

Je derivující nevidět nikde v dálce jakékoli světýlko naděje. Pokud ale alternativu zatím nevidíme, neuchylujme se k náhražkám, které se toliko jako alternativa tváří, ale nejsou jí. Tlačme na naše elity, aby byly pod tlakem. Aby nám nemohli brát zbytek našich práv a nemohli nás nahnat do válek, jež jsou vždy nesmyslnými – a tak se nás zbavit. Učme se stát jeden při druhém, jinak skončíme jako solitéři – a pes po nás neštěkne.
Je mi jasné, že toto předvánoční zamyšlení není nikterak radostné ani pokojné. Ale doba, v níž žijeme, radostná ani pokojná není. Systém nás štve proti sobě a na každém kroku nám předhazuje směrovku do nějaké slepé uličky. Učme se přemýšlet, pochybovat, cokoli slepě nepřejímat, učme se diskutovat, aniž druhé budeme urážet, ale hledejme věcné argumenty. Nežijme ve schematickém vidění světa a nenechme se dělit na tábory těch a oněch. Snažme se vzdělávat a doplňovat si informace. Současně buďme připraveni na explozi chaosu a sociálního konfliktu. Nežijme v bublině, že vše je vlastně krásné a v pořádku. Ono totiž není.
Nežijme stylem „po nás potopa“, chceme-li, aby lidstvo ještě chvíli mělo na světě nějakou budoucnost. V rámci stávajícího systému se nám to ale nemůže podařit, protože ten už živoří toliko na bázi tohoto hesla.

Samo se to neudělá…

Chci nám všem popřát budoucnost, kdy lidská práce, mezilidské vztahy a celé naše snažení budou dávat smysl a budou nás všechny naplňovat. Budoucnost, kdy se nebudeme třást, jak co zítra zaplatíme, jak si udržíme práci a zda nebudeme muset narukovat do nějakých jatek. Samo to ale nepřijde – a žádný spasitel to za nás neudělá.

Krásné svátky nám všem…