Politický dokument, který obětem násilí nepomůže.

Komentář Pavla Veselého

Vzpomínám si na jednu poučku z mládí. Muž je rám a žena obsah. Rám i obsah by měly být spolu v souladu. Jen tak je obraz dokonalý. Muž by měl být oporou a ochranou. Žena pak naopak onou náplní a zdrojem života. Jen v souladu je pak celek dokonalý. A oba si poskytovat vzájemnou oporu i náplň. Když vidím dnes časté dohady, vzpomenu si na tento moudrý příměr. Kdo ale dnes stojí o podobenství.

Istanbulská úmluva je politický dokument, kde jde o poměrně velký balík dotačních peněz. Genderové teorie jsou v novodobé historii především výsadou komunistů a sociálních demokratů. Ostatně, tak je tomu i dnes. Skutečným obětem domácího násilí nepomůže.  Je zajímavé, že za přijetí úmluvy horují především lidé z neziskovek, jak budou pomáhat.

Bojovníci za konání všeobecného a bezbřehého dobra mnohokrát v minulosti dokázali, že jsou naopak strůjci fatálních konců v Evropě a nejen tam. Věta „uděláme to za vás“ již způsobila mnohé problémy. Stále se mluví o Istanbulské úmluvě jako o jediném a spásném modelu, který zachrání oběti domácího násilí a vymýtí ho. Není to pravda. Samotné oběti domácího násilí varují, že po přijetí Istanbulské úmluvy bude situace daleko horší. Ale kdo by ze zastánců Istanbulské úmluvy o tom přemýšlel. Evropské fondy volají a zástupci některých neziskovek přece ví nejlépe, co je potřeba. Vědí přece, co je nejlepší. Jeden universální model štěstí.  Vymýtíme domácí násilí školením a převýchovou za pomoci dotací z fondů EU.

Možná by bylo dobré z politické dohody nedělat byznys pro neziskovky a podívat se na problém z druhé strany. Podívat se na to, jaké jsou příčiny. Tím hlavním problémem je nejistota a strach agresora. A to platí, jak u mužů, tak u žen. U těch dnes daleko víc. Agresoři obecně nejsou příliš stabilní jedinci. Mají strach. Ze sebe, ze ztráty partnerky, z neúspěchu. K tomu se přidá alkohol a mnohdy drogy. Na druhé straně jsou zde strany, které chtějí legalizovat marihuanu. Pokud samotné oběti na sobě nezačnou pracovat, pokud oni samotní nebudou chtít změnu a změnu na sobě reálně nepocítí, budeme se stále dohadovat o domněnkách. Změnu za ně nikdo neudělá. Zbavit se nejistoty. Pokud neukáží, že agresor je nezajímá a jsou samostatné a nenechají si ubližovat, budeme stále jen v dohadech.

Česká legislativa a zákony dnes již dostatečně chrání ženy a děti před násilím. Mluvit však o mužích jako o násilnících plošně, je velmi nebezpečné. Domácí násilí není genderovou záležitostí a není jen otázkou páchání zla na ženách. Dnes už se poměr velmi obrací. Možná i proto, že muži začínají více mluvit. Nestydí se mluvit o tom, co zažívají. A mnohdy je to strašné. Daleko brutálnější než když násilí páchá muž.

Ženy jsou dnes velmi agresivní fyzicky, ale především psychicky a ekonomicky. Agresivita žen dnes povážlivě stoupá a mladé dámy jsou pod vlivem kampaní stále agresivnější především z nejistoty sebe sama, že nedokáží dostát nárokům, které před ně klade současná společnost. Současný svět. Nedokáží si s ním poradit. A tak mnohé přímo vytvářejí nejisté a agresivní jedince, kteří se obracejí proti. Dokud sami nebudou chtít změnu. V sobě.

Istanbulská úmluva je politická úmluva, která neřeší problém, ale je pouze byznysem pro ty, kteří chtějí místo pomoci, skutečné pomoci jen ideologicky vkládat do společnosti jen jedinou a správnou ideu. A tím se blížíme od demokracie k diktatuře a sociálnímu inženýrství. Bohužel. Výše uvedené však nic nemění na tom, že oběti domácího násilí obecně je potřeba chránit a také mu předcházet. Myslím si však, jim Istanbulská úmluva nepomůže.