Řekni, kde ty děti jsou? Komentář Pavla Veselého
V první řadě je nutné říci, že pomáhat se má. Je to přirozené a potřebné. A jedná-li se o děti z válečných zón, pak zcela jasně. Jenže …
Přemýšlím v současné době o tom, že v případě syrských sirotků se nejen najde 50 rodin, které se jich ujmou, ale podle první zprávy by hned šli sirotci do těchto rodin. Až by přijeli, budou hned v rodinách. Alespoň to tak původně mělo být. Nakonec půjdou ale do Dětského domova.
Čeští sirotci nebo děti z Dětských domovů mají velký problém, aby se dostali do rodin. V čem je problém? Proč to nejde stejně? Postižené a romské děti už vůbec mají problém a do rodin se jich dostane minimum. Platí stále, že se české dítě dříve dostane do rodiny v zahraničí než u nás. V čem je rozdíl? Asi mají smůlu, že nejsou ze Sýrie. Pomáhat dětem se má. Ale všem. A ne podle toho, co je předmětem politického boje.
Babiše se podle informací zastala česká velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi. Premiérovi napsala, že v přesunu sirotků do kulturně a sociálně odlišné země nevidí smysl. Podle ní je daleko významnější pomáhat na místě, což Česko činí v rámci humanitární a rozvojové spolupráce. Dodal bych, že Eva Filipi je velmi uznávaná diplomatka ve světě a je styčnou osobou pro státy EU i USA. Jen u nás je brána jako ta, která legitimizuje tamní režim.
Bude Česká republika přijímat také rodinné příslušníky sirotků, kteří se objeví a budou chtít za nimi v rámci slučování rodin? Ale někdo si prostě uchlácholí svoje svědomí a svoji touhu po pomoci.
Přijímat syrské sirotky jen proto, abychom udělali gesto, abychom se zalíbili v Evropě a ukázali, že jsme solidární, mi přijde pokrytecké. ČR pomáhá přímo v Damašku v několika sirotčincích přímo a konkrétně. Opravdu máme potřebu být podlézaví pro Evropu? Můžeme si sebe vážit? A může si nás takto vážit Evropa? Jen dělat gesta je opravdu málo a ČR dělá opravdu hodně. Zcela jasně a konkrétně. Jsme pevnou součástí Evropy. Jak polohou, tak zaměřením. A jsme i tak jasně vnímáni. Populistická gesta nemáme zapotřebí.
„To je jedna z posledních možností, jak pomoc těmto dětem, ale i České republice. Blíží se summit EU, který se bude týkat azylové politiky, a Česká republika je stále vnímána jako země, která není vstřícná. Přitom to není pravda. Tady jsou lidé, kteří chtějí pomáhat, a my bychom mohli říct: my nechceme kvóty na uprchlíky, my umíme pomáhat i dobrovolně,“ popsala europoslankyně Michaela Šojdrová svůj pohled na projekt.
Nakonec se uskutečnila schůzka obou znepřátelených táborů. Jedna schůzka a dva různé výstupy. Shoda je na hledání sirotků. Upřímně jsem předpokládal, že pokud se mluví o 50 sirotcích, tak existuje seznam takových dětí a problém je jen v jejich právním uvolnění a převozu do ČR. Nikoliv. Neexistuje takový seznam. Jediný seznam, co existuje, je seznam rodin, které jsou ochotny děti přijmout. A to ve spolupráci s EU a z dotací EU a peněz těchto rodin. Tedy něco zde je.
Chybí však to nejdůležitější, kvůli čemu celá kauza vznikla. Ty děti. A ještě je hodně dlouhý proces než dojde k tomu, aby se něco pohnulo. Ale užili jsme si emocí, užili jsme si různých nálepkování - prostě společnost má debatovat a dohadovat se. A děti? Ty hrají roli jen epizodní. Bohužel. Kde ty děti vlastně jsou?
Opravdu je sociální, aby se děti nebo teenageři, kteří jsou již rok v utečeneckém táboře, staly součástí a předmětem předvolební kampaně? Není to náhodou trochu zneužití neštěstí těchto dětí? Jde opravdu o ty děti nebo jen o zviditelnění a téma, které se hodí? Pak je to ale bohužel asociální. A je to opravdu velká škoda. A z toho je mi nejvíce smutno.
Pavel Veselý, publicista