Socialistické nápady dnešní doby
Komentář Pavla Veselého
Státní rozpočet je v plusu 2,9 miliard. Tedy i s fondy EU. Bez nich by byl rozpočet v mínusu 2,2 miliard. To vše v době hospodářského růstu přes 3%. Zvýšily se mandatorní výdaje, které budou problémem v době recese či krize. A obojí do budoucna přijde. Počítá se, že recese přijde do roku 2020. Rekordně se přidalo v průměru důchodcům, státním zaměstnancům i jinde bez navýšení produktivity práce. O kolik se zvýšily náklady a mandatorní výdaje? Zvýšily se ceny energií, potravin, služeb atd.. To může být i základem roztočení inflace. Z dlouhodobého hlediska to není příliš k velké radosti. Jsou již rozpuštěné rezervy z privatizace nebo se započítají jindy? Stát si půjčil také formou vydání dluhopisů k 100 letům výročí vzniku republiky. A poslední údaj. Je nízká nezaměstnanost a některé firmy musí odříkat zakázky z nedostatku pracovníků. Dnes je vlastně relativně dobře. Užívejme si to. Jako optimista však říkám, že bude hůř.
Ekonomika podle všech ukazatelů jede v plném proudu. Dnešní dobré časy jsou také důsledkem dobrého stavu ekonomiky po světové krizi a během krize. Výchozí pozice ekonomiky ČR byla dobrá, protože bylo na čem stavět. To je důležité a nemělo by se na to zapomínat. Stejně jako na to, že by mělo se mít na paměti, že mandatorní výdaje by neměly v budoucnu být ohrožující. Nezbývá nic jiného než doufat, že tomu tak skutečně je. Hrozeb ve světě je totiž v tuto chvíli dost.
Kdy konečně někoho napadne, že vlastnictví čehokoli je také o zodpovědnosti. Levicové teorie, že nikomu nic nepatří, všechno je všech a všem dle jejich potřeb, je jen utopií. Když totiž je všechno všech a vlastně nikoho a navíc si můžeme vše sdílet, je přístup lidí k tomu přesně takový. Vidět je to na mnohých věcech. Ti, co nemají nic, závidí těm, co něco mají. Možná by bylo lepší, kdyby místo závisti fungovala naděje a také vědomí, že pracovat na sobě se vyplatí. To, že lidé přicházejí o naději, je základem problému. V životě se může stát ledacos. I více movití se mohou dostat do problémů či onemocnět, a přijít tak o vše. Ale oni vědí, že jsou schopni se opět postavit „na nohy“ na základě svých zkušeností, zodpovědnosti a systematické a postupné pracovitosti.
Společnost se však posunula k socialistickému modelu. Komunisté určují, co je a co není přiměřené, co je a co není v souladu s evangeliem. A peníze, které chce z náhrad vzít církvím, chce ministr kultury dát na obnovu duchovních památek. Tedy, někomu něco vezmeme, abychom to mohli jako stát přerozdělit a vrátit. Základní smlouva je o oddělení Státu a církve. Ale zdá se, že ho se stát bojí. Nějak si zvykl na to, že bude poroučet větru dešti a určovat duchovno. Inu socialistický přístup. A do toho nesmyslné komentáře rádoby znalců o spojení trůnu a oltáře. Možná by stálo za to v duchu letošního jubilea, odkazu Svatořečení Svaté Anežky a 30. výročí Sametové revoluce, si nenechat tento model starými i novými komunisty vnutit. Demokracie a svoboda je velký dar.
Současný stav společnosti nejvíce vyhovuje populistům a komunistům. Podařilo se jim postavit demokratické síly proti sobě. Podařilo se jim je rozdělit do skupin, skupinek a podskupinek. Navíc si tyto skupiny navzájem málo věří, a tak dokáží útočit proti sobě. Demokracie a svoboda buď je, nebo není. A žádná politická korektnost tento fakt nemůže změnit. To nemá nic společného s kritickým myšlením. Buď to je, nebo není. Je to stejné jako ti, kteří mají vážnou chorobu a přemýšlí se, co by jak by. Co byste dělal, kdybyste měl rok života? Hloupá otázka. Nikdo přece neví dne ani hodiny. A nemocný má dvě možnosti. Život nebo smrt. Nic mezitím. A kvalita života? Ano, může být různá, ale život je pořád život a vše ostatní je především otázka společnosti. Té společnosti, která sama neví, která bije… Dnes jsme v přelomové době. Záleží jen na nás, jak dlouho z nás budou mít komunisté a populisté radost.